oblakaoblaka

Z babiččiny kuchařky aneb Azu po tatarsku

Vydáno 16.10.2012 - 09:06h. Zuzana Maříková 4 Komentáře »

Pokud se zeptáte kohokoliv, kdo z rodiny u nich doma nejlépe vaří, z osmdesáti procent bude vždycky odpovědí: „Přeci naše babička!“ A tak i já jsem prolistovala babiččinu kuchařku a přiučila se pár triků od mistra. Tentokrát jsem si vybrala recept na Azu po tatarsku.

Azu, prý pokrm Tatarů, má nespočetně variant. Ať už do něj přidáte cokoliv, jedna zásadní věc by měla zůstat vždycky stejná: dopřejte masu dlouhý pobyt pod pokličkou. Totiž jedině dlouhým dušením dosáhnete oné skvělé rozpadavosti masa, která je pro tohle jídlo tak typická.

Tento pokrm se zvláštním názvem mě vždycky fascinoval. Ani moje babička sama neví, kde se název jídla vzal a ač jsme spolu prolistovaly pěknou kopu kuchařek, nikde jinde než ručně napsaný v kuchařce mé babičky jsme ho neobjevily. Na internetu jsem byla už úspěšnější, ale o původu a historii jídla ani zmínka. Možná proto existuje v tolika verzích. Jedno je ale vždycky společné: červená paprika a dlouhé dušení.

Azu po tatarsku:

½ kg vepřové pleci
3 lžíce olivového oleje
1 vrchovatá lžíce sladké červené papriky
sůl, pepř
2 cibule
4 mrkve
1 plechovka hrášku
1 plechovka kukuřice

Vepřovou plec odblaníme a ořežeme tuk, nejlepší Azu je z libového masa. Poté maso nakrájíme na kostky, které hodíme na rozpálený olej (cca 3 polévkové lžíce) a zprudka je osmahneme v hluboké pánvi, která se dá přiklopit víkem. Kostičky vepřové pleci se tak zatáhnou a neztratí svoji šťavnatost. Až maso zbělá, snížíme plamen, osolíme podle chuti, opepříme čerstvě namletým pepřem (asi jedna kávová lžička) a přidáme červenou papriku. Přiklopíme a dusíme doměkka asi 1,5 hodiny a přitom podléváme horkou vodou. Doba je to opravdu dlouhá, ale výsledek bude zaručeně stát za to. Půl hodiny před koncem dušení si připravíme zeleninu: Na zbylý olej dáme zesklovatět cibulku a na ní vzápětí přidáme najemno nakrájenou mrkev, ta se bude dělat nejdéle. Asi po pěti minutách přidáme kukuřici a až nakonec hrášek. Zelenina by měla být poloměkká, protože ještě dojde. Pro dobrou chuť v ní necháme rozpustit malý kousek másla. Nakonec maso i zeleninu smícháme, ale pouze jemně, protože maso je velice křehké. Pokud je omáčka příliš tekutá, zahustíme trochou solamylu.

A je to!

Nic složitého, že ne? Já si totiž vždycky myslela, že uvařit tohle jídlo je magie. Když ale člověk nakoukne pod pokličku, tak to určitě není tak náročné, jak to vypadá. V babiččině kuchařce je ještě připsáno, že do zeleniny můžete rozvařit například rajčata na osminky, přidat papriku a pro milovníky pálivého okořenit tuhle směs feferonkou. Nejlépe to, co zrovna dozrává. Recepty nalezené na internetu zase skálopevně tvrdí, že do Azu patří najemno nakrájená kyselá okurka a jinde zase že dokonce i kari. Z dětství si vzpomínám, že babička občas do Azu přidala francouzské fazolky. Pro největší kuchařské „lenorky“ je možné čerstvou zeleninu nahradit mraženou, ale chuť ani radost nebude taková, jako když si uvaříte z toho, co máte na zahrádce. Ať už ale přidáte cokoliv, doufám, že si jídlo užijete stejně jako já. A pamatujte: DUSIT, DUSIT A DUSIT!!!

P.S.: Pokud znáte původ jídla a význam slova Azu, napište mi, prosím, pod článek do diskuze. Ráda se dozvím něco nového.

Azu po tatarsku

Azu po tatarsku